1. května 2026
Za devatero vinohrady
Aneb jak vzniklo Jaroslavické prášené
Za devatero vinohrady a devatero prašnými cestami se Jozlovičtí rozhodli, že opraví silnicu pod kteró se hrótil svah.
Byla špatná a křivá jak glajzny do pekla. Však co by né, vždyť ten třetihorní svah, který vybublal, když středozemní moře hodilo roha už má nějakej ten jáhr.
Obec hledala největšího macháčka, kterej to zmákne a tak oslovila pana Ďůru, místního borca na stavitelské akce.
Pan Ďůra zavelel a hned ten den byli bagřiska na cestě. Fachčili až se jim od huby prášilo až pak najednou se svah urval a v silnici byla jama jak do sopky.
Kurvafix to byl průser jak sviňa pač to nikdo nečekal a tak pan Ďůra hekl na obec, že to bude dražší a potřebuje love na opravu té nečekané jamy. Obec se nasrala, že nic platit nebude a že silnicu radši zavře a nařídila, aby všechny vehikle prozatím štrádovali přes vinařskou stezku a nebo ať lidi fachčijó přes okolní dědiny. No jo, jezdit přes okolní dědiny se lidem nelíbilo, páč nemají zlaťáky, aby každej den lili do vehiklů petrol a že budó jezdit jedině vinařům přes stezku.
To se vinařům nelíbilo, že se jim prej práší do skleniček když před sklépkem glgají vinisko. Občani však řvali, že namajó čas fachčit přes půl okresu a potřebujó rychle do štatlu. To ale vinařští nechápali, pač ti majó času dost. Celej deň sedijó u sklépka a vehikle je jenom seró.
A tak přes cestu položili prkniska, aby těm vehiklům dali co proto. Někteří se nesrali a jebli tam i prkniska s hřebama. Babka Póhlová ta sice vehiklem nejezdila, jen tama blódila venčit hunda a když si to tam jednó šmatlala, smýkla sebou o to prknisko, že ju pak zvedali jak pytel suchejch brambor. Půl dědiny si myslelo, že je bába zpitá z viniska a že to bába svádí na ty prkniska.
Jenže vehiklům ty prkniska vadili čím dál víc.
Jednoho dne si vašak malá akita řekla a dost! Drapla ty prkniska do tlamy, dvakrát cvakla a nadělala z nich třísky. Od té doby se už prkniska neobjevili...vinaři zjistili, že to sere úplně všechny! Třísky z nich si pak odnesli gumpísci na fajr k chýši.
A tak si to vehikle mohli zase štrádovat svižným tempem až se prášilo a vinařům praskali dráty. Časem si na ty zaprášené sklenky zvykli až nakonec zjistili, že objevili průlom, to vinisko mělo jedinečnou chuť, doslova vznikla nová sorta, kterou nazvali Jaroslavické prášené.
Glgali to všici jak pominutí, filinston, doktor Kája, dokonce i paní Aneta toho prašana glagala víc než blahodárnou vasrůvku.
Občas se ale zjevili vinaři, který ty vehikle pořád srali. Občas vyběhl ze sklepa s čaganem v ruce dědek gizbern a bědoval na auta, že je dobije. To se však zvedli ostatní vinaři a zhalekali 'kurvafix gizberne sedni a nehroz, což nám chceš zkazit našeho prašana!'
Už i rodina Adamsova, která permanentně bědovala pěstí na projíždějící vehikle zvolávala 'valte valte ať sa práší, ale hlavně do naší huby!
'
Járy plynuli a většina dědiny úplně zapoměla, že nějaká silnica vůbec existovala. Po tom co se obecní vlčáci dohádali s panem Ďůrou to zkoušeli ještě s firmou Rypáček, ale ten se na tu akcu také vysral. Silnica už byla zarostlá jako džangl.
Občani co potřebovali často do štatlu, neúnavně vedli bóřllivé diškuze na internetech.
Vlčáci z obecního zastupitelstva se tam snažili obhájit, že to celé posral pan Ďůra. Lidi už nevěřili nikomu, byli to od všech jen maskovací manévry, protože to posrali úplně všici.
Pan Ďůra to celé ale nevzdával a vydal se rezavým bagříkem, které mu obecní vlčáci před lety zabavili, ke staveništi, že prorazí stavební zábrany na kterých už jen visela omšelá cedulka 'zde stavěla firma Rypáček'. Bagřík ale zhasl a už se nerozjel. Pan Ďůra chtěl za každou cenu dostát svých závazků a slibů a gómal nad dalšími způsoby, jak józlovickým usnadnit život.
Bůh mu žehnej.
Jestli se ta silnica někdy opravila, už si nikdo nepamatuje. Všici glgajó toho prašana a za to přeci celej ten průser stál.