Auto na ulici, dvůr prázdný

Veřejný prostor má jednu pozoruhodnou vlastnost: jakmile je zdarma, velmi rychle začneme mít pocit, že nám tak trochu patří. Nejlépe je to vidět na parkování. Před domem stojí dvě auta, někdy tři, zatímco za plotem zeje prázdný dvůr, příjezdová cesta nebo garáž. Ta ovšem často neslouží automobilu. Bydlí v ní jízdní kola, stará skříň, sekačka, pneumatiky a několik krabic, jejichž obsah si už nikdo nepamatuje.

Auto tedy zůstává venku. Na místě, které nepatří majiteli domu ani majiteli vozu, ale nám všem. Jeden automobil mnoho prostoru nezabere, řekne si člověk. Jenže stejně uvažuje i soused, jeho návštěva a soused odnaproti. Z ulice, která dříve sloužila také chodcům, dětem, a hlavně míjení vozidel, se postupně stalo bezplatné odstavné parkoviště.

Nejde o to zakazovat lidem auta, ani předstírat, že se bez nich obejdeme. Na venkově a v menších obcích je automobil často nezbytností. S jeho vlastnictvím by však měla přicházet také určitá odpovědnost. Má-li člověk možnost zaparkovat na vlastním pozemku, měl by ji využívat. Stejně jako ukládá dřevo, zahradní nářadí či popelnice především u sebe, mohl by u sebe najít místo i pro vlastní vůz.

Samozřejmě existují situace, kdy to možné není. Starší zástavba, úzké vjezdy nebo domy bez dvora jednoduché řešení nenabízejí. O to více by ale měli být ohleduplní ti, kteří vlastní prostor mají. Veřejná ulice totiž není nafukovací a obec nemůže donekonečna budovat další parkovací místa jen proto, aby soukromé dvory zůstaly prázdné a garáže mohly dál sloužit jako skladiště.

Možná tedy nepotřebujeme vždy více parkovišť. Možná by někdy stačilo začít parkovat tam, kde pro své auto místo skutečně máme – doma.